Syndrom vyhoření – jak ho poznáme a co k němu vede? (1. díl)

Nastoupili jste do nové práce s neskutečným nasazením, rozhodnuti dělat všechno na 150 % a najednou po několika měsících, možná už týdnech, se začal objevovat pocit rozladění a podstatný úbytek elánu… Zažili jste si to? Pozorujete to u nově příchozích kolegů? Určitý pokles počátečního nadšení už jsme si zvykli považovat za normální a rozhodně zde ještě nemůžeme mluvit o vyhoření. Syndrom vyhoření mívá obdobný průběh, jen k němu dochází v řádu let a ve finále může být jediným východiskem změna pracoviště nebo profese jako takové. Zrádné na vyhoření je, že postihuje právě ty, kdo byli pro svou práci zpočátku naprosto zapálení. Z logiky věci, nemůže vyhořet ten, kdo by pro svou práci předtím nehořel…

Co to vlastně syndrom vyhoření je?

Jedná se o vyhasnutí motivace a ztrátu energie člověka, jehož práce mu dlouhodobě nepřináší očekávané výsledky. Pokud vynakládáme mnoho úsilí, ale nevidíme pozitivní dopad svého snažení a nenacházíme protiváhu k prožívanému stresu, nastává psychické i fyzické vyčerpání. Vyhoření je časté zejména v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři, psychologové, zdravotní sestry, učitelé, sociální pracovníci, … Často se s ním však setkáváme i u pracovníků zákaznické podpory, obchodníků, personalistů, manažerů a všeobecně u lidí „pracujících s lidmi“. Kdo s lidmi pracuje, dokáže si jistě dovodit, proč tomu tak je… 🙂

Jak se syndrom vyhoření projevuje?

  • tělesné vyčerpání a únava, které nelze překonat „pouhým“ odpočinkem, ani delším spánkem nebo „klasickou“ dovolenou
  • emocionální vyčerpání, které už nelze dostatečně vykompenzovat ani přísunem pozitivní zpětné vazby
  • rezignovanost a nedůvěra v možnost zlepšení situace, pocity marnosti a selhávání – naše tělo se po déle trvající prožité zkušenosti, že „snaha nepřináší odpovídající výsledky“, brání proti totálnímu vyčerpání vlastních zdrojů
  • depresivita – dlouhodobě zhoršená nálada a snížená vitalita, ztráta chuti dělat věci, které nám dříve přinášely radost a které nás zdaleka tolik nevyčerpávaly; nejedná se však o diagnózu klinické deprese (!)
  • snížené vnímání vlastní výkonnosti i objektivně nižší výkonnost – to, co pro člověka dříve bylo snadné nebo zvládnutelné, se nyní zdá příliš náročné, zatěžující a nezvládnutelné; tomu odpovídají i reálně zhoršené výsledky, snížené tempo práce, větší chybovost, menší zaměření na kvalitu apod.
  • negativní a cynický postoj k vlastní práci, klientům i ostatním lidem v práci – nepřekvapí nás, že jde o obrannou reakci našeho „já“, které se vymezuje vůči neuspokojivému stavu věcí; pokud ve svých očích snížíme vážnost a významnost toho, co nás trápí, přináší nám to jistou formu úlevy a zdání, že se nás situace tolik nedotýká

Jak to probíhá, než člověk „vyhoří“

Je zdokumentováno několik fází, které jsou pro syndrom vyhoření charakteristické.

  1. angažovanost – počáteční nadšení, máme spoustu vizí a chuť pracovat

Zvlášť ohroženi jsou pracovníci, u nichž se projevuje workoholismus. Člověk závislý na práci má nutkání do své práce neustále vkládat více úsilí, než situace vyžaduje. Tím pádem narůstá rozdíl mezi vloženou snahou a viditelnými výsledky. Relax, sport, vztahy a další oblasti života zůstávají permanentně upozaďovány, takže výdej energie není adekvátně kompenzován. Člověk dokonce zažívá výčitky svědomí, když zrovna nepracuje, protože jeho sebehodnota se zakládá na produktivitě. Časem se však stává méně efektivní a ačkoliv své práci věnuje maximum, nenachází v ní zalíbení (na rozdíl od tzv. entuziastického pracovníka, který také pracuje hodně, ale proces si vyloženě užívá).

Vysoká míra angažovanosti se obvykle také pojí se zvýšenou mírou stresu. Stres je zjednodušeně řečeno stav, kdy prožíváme zatížení přesahující naše momentální zdroje, jak se se situací vypořádat; různí lidé s odlišnými zkušenostmi a „výbavou“ pro překonání zátěže prožívají v totožných situacích různou míru stresu – záleží tedy ani ne tak na samotné situaci, jako na naší připravenosti ji uspokojivě zvládnout.

  1. stagnace – zjišťujme, že v praxi fungují věci jinak, naše představy byly naivní a nedaří se nám naplnit původní představy, naše úsilí se sníží a dále setrvává na této úrovni

Stagnaci předchází ztráta ideálů. Na začátku je člověk z nové práce nadšený, má spoustu nápadů na zlepšení, snaží se vycházet se všemi kolegy, plnit veškeré úkoly na maximum, zůstává v práci přesčas. Postupně však zjišťuje, že není všechno tak ideální, jak se na začátku zdálo, dostává se do střetu s realitou. Stagnaci může vyvolat také traumatický zážitek z prostředí mimo práci, jako je třeba úraz či nemoc, rozvod či rozchod, ztráta blízké osoby apod. Když se nedaří tak, jak si představujeme, dochází ke ztrátě důvěry ve vlastní schopnosti  a možnost ovlivňovat dění žádoucím směrem, případně ke ztrátě pocitu smysluplnosti práce samotné. Důležitou roli hraje i osobnost pracovníka a realistická zpětná vazba od okolí.

  1. frustrace – postrádáme zážitek úspěchu a zadostiučinění

Frustrace je neočekávaná ztráta šance na splnění našeho záměru; například, když už počítáme s tím, že něco klapne (uzavření obchodu, podpis smlouvy, nástup nového zaměstnance, povýšení) a najednou se vyskytne okolnost, která realizaci zabrání.

Frustrace může přejít až do stavu deprivace, kdy naše významné potřeby nejsou naplňovány v dostatečné míře a přiměřeným způsobem po delší dobu, tedy nejedná se jen o jednorázovou přechodnou záležitost; například, když dlouhodobě nedostáváme uspokojivé finanční ohodnocení nebo pozitivní zpětnou vazbu od nadřízeného, kolegů či zákazníků.

  1. apatie – situace nám začíná být lhostejná, přestáváme vidět smysl v dalším vynakládání energie, ztrácíme zaujetí a prohlubuje se odstup

K apatii přispívá také tzv. teror příležitostí. Množství požadavků a dílčích úkolů, které se na nás valí, tříští naši pozornost a nutí nás neustále se rozhodovat, jakou příležitost proměníme v realitu, čemu dáme prioritu. Pokud si nenastavíme jasné hranice přísunu práce, podceňujeme časovou zátěž spojenou s úkoly nebo přeceňujeme své předpoklady situaci zvládnout, dostáváme se opakovaně do situací, kdy není možné všechno ustát. Bránit se můžeme častějším užíváním slova „ne“ a delegováním práce.

Ve stavu apatie se také můžeme častěji dostávat do konfliktů s dosud angažovanými kolegy, klienty i vedením, protože náš zájem („konečně mít svůj klid a nezbláznit se z toho“) se dostává do střetu s jejich zájem, abychom „udělali maximum“. Současně se objevuje konflikt mezi tím, jakých výsledků bychom hypoteticky rádi dosáhli, a na co se ve skutečnosti cítíme.

  1. vyhoření – začínáme se práci vyhýbat a odkládat povinnosti, angažovanost se snižuje na nezbytné minimum, v důsledku podrážděnosti se zhoršují vztahy s okolím, vyskytuje se i vyložený odpor k práci, který může vyústit až ve „zhroucení“ jako poslední únikovou strategii.

Stav vyhoření představuje krizi. Jedná se o určitý zlom v životě a představuje impulz ke změně, protože dlouhodobě setrvávat „v krizi“ není udržitelné. Prožívání krize je energeticky náročné a vyžaduje mobilizaci „posledních sil“ ke změně. Jak syndromu vyhoření předcházet a ubránit se mu, když už zaznamenáme varovné signály?  To se dočtete ve 2. díl článku o syndromu vyhoření.